Jmenuji se Laura Malíková.

Můj příběh začíná těhotenstvím, které už víceméně od začátku neprobíhalo zrovna hladce, takže psychicky jsem nebyla úplně v pohodě, ale na miminko jsem se strašně těšila. Zhruba dva měsíce po porodu bylo ještě vše v pořádku.
Zlom nastal, když jsem opět nasadila antikoncepci, v té době jsem ještě kojila. Tělo asi ještě nebylo s veškerou změnou hormonů vyrovnané a u mě se začaly postupně objevovat špatné nálady, frustrace, nechuť ke všemu, hrozná únava (a to syn od malička velice dobře spal, pokud jsem ho zrovna nekojila). Zkusila jsem tedy změnit antikoncepci, když mi došlo, že by to mohlo být tím. Bohužel problémy přetrvávaly a jen se stupňovaly. Prášky jsem tedy opět úplně přestala brát v domnění, že se vše spraví a já budu v pohodě. To se ale nestalo, jen jsem po 9 měsících přestala kojit. Kromě gynekoložky jsem tento problém tedy začala řešit i s endokrinologem (problém s funkcí štítné žlázy vyloučil), s psychologem i psychiatrem. Ti mi doporučili, abych si našla čas sama na sebe. To už jsem psychické problémy měla rok a vygradovalo to do takové fáze, že jsem byla na pokraji úplného zhroucení, vyčerpání a rezignace. Někdy byly lepší dny, ale někdy byly opravdu špatné, kdy jsem se chtěla od manžela a syna odstěhovat. Občas jsem měla pocit, že už vlastně ani nechci žít. Cítila jsem se nešťastně, zbytečně a osaměle. Měla jsem pocit, že tohle není život, ale vězení. Vězení, ze kterého není úniku, všichni se na mě dívají skrze prsty, nikdo mi nenaslouchá a vlastně už ani nikoho nezajímám. Pomyslné světlo na konci tunelu v nedohlednu.

Jelikož mi bylo řečeno, že to sice není normální, ale bohužel v dnešní době velmi rozšířený problém, rozhodla jsem se, že takhle už to opravdu dál nejde. Antidepresiva jsem odmítla jednak z důvodu, že problém nevyřeší, jen potlačí vnímání stresu a taky kvůli strachu z toho, abych vůbec byla schopná se postarat o syna, kdybych byla „oblblá“.

Během následujícího půl roku jsem se ale většiny problémů zbavila. Sama. Jde to, ale trvá to, a to je jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla o tématu vyhoření na mateřské otevřeně mluvit. Bylo to příšerné období, kdy jsem měla pocit, že mě nikdo nechce vyslechnout, manžel mi nerozuměl, rodiče už vůbec ne, většinu kamarádek jsem ztratila. Byla jsem sama s malým dítětem a pomoc nepřicházela. Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že mi nikdo jiný nepomůže, že se z toho musím dostat sama. Tato změna byla hlavně o tom, změnit své myšlení a nastavení vnímání určitých situací.

Nebylo to vůbec snadné, ale jak vidíš, podařilo se a teď už si mateřství užívám.

Vzhledem k tomu, že je to velmi citlivé téma, rozhodla jsem se, že budu pomáhat ostatním ženám, které na tom jsou podobně jako jsem byla já, a že je v tom nenechám samotné.

A tak se zrodil tento projekt.